Den pro radost

„Nechtěli byste si zahrát pohádku ve školce? Viděla jsem ji na vašem „advenťáku“ a myslím, že je škoda, že ji neuvidí více dětí.“ 

     Tak zněla výzva naší kolegyně někdy v lednu po vánočních prázdninách. Přiznám se, že v pololetním shonu jsme na ni ale trošku pozapomněli.

     Postupem času jsme se však  k myšlence začali vracet, a čím více jsme o ní přemýšleli, tím spíše začínala pozvolna dostávat konkrétní podobu. Ve škole máme spoustu nadaných dětí  navštěvujících různé kroužky. Spoustu času a energie věnují nácviku pohádek, her, písniček a pásem. Byla by proto škoda toho nevyužít. Navíc, když to někomu udělá radost a zpříjemní den.

     A tak se stalo, že jsme 8. dubna uspořádali „Den pro radost“.  S hodinovým programem, do kterého byli zapojeni žáci a studenti  dramatického kroužku, pěveckého kroužku a pěveckého sboru, jsme navštívili mateřskou školu v ulici Libušinka a Domov důchodců v Nerudově ulici.

     S malinkou obavou, zda malé předškoláky zaujmeme,  jsme vstupovali do školky, ale přesto jsme doufali, že se dětem program bude líbit. Přeci jenom udržet 60 minut pozornost u bezmála sedmdesáti rozpustilých  dětiček,  to  není  úplně snadné. Ukázalo se, že naše obavy byly naštěstí zbytečné. Děti jsme od prvních okamžiků zaujali písničkami, které za doprovodu kytary zazpívali žáci pěveckého kroužku. Při „Popletené pohádce“, kterou měli připravenou žáci z dramatického kroužku, se smály a nestačily se divit, kolik pohádkových bytostí Karkulka na své cestě k babičce potkala. Při vystoupení pěveckého sboru se děti samy připojily a zpívaly písničky z pohádek, které znaly. Nakonec nám děti nadšeně zatleskaly a s úsměvem se s námi loučily. Od jejich učitelek jsme byli vyzváni, abychom podobné vystoupení pro jejich školku zorganizovali ještě jak na podzim, tak v adventu.

     Odpoledne jsme navštívili již zmíněný Domov důchodců v Nerudově ulici. Program jsme mírně obměnili, protože nás čekalo zcela odlišné publikum. Ohlasy však byly velmi pozitivní. Byli jsme rádi, když se k nám publikum nadšeně přidávalo a zpívalo s námi známé lidové písně. Vřelé reakce, nadšení, úsměvy na tvářích a radostné pohledy… Co víc si přát? A navíc další pozvání  a, pokud možno, jak zněla prosba, vícekrát v roce. A to je to, co zase na oplátku udělalo radost nám.

     Jenže nic velkého by nevzniklo bez nadšení. Proto bych ráda poděkovala všem zapojeným žákům a studentům za jejich práci a energii, kterou předali jiným. Největší díky patří pak vedoucím těchto kroužků, kteří žáky celoročně a neúnavně vedou, motivují a pracují s nimi. Jsou to paní učitelky Dagmar Havlíková a Jitka Minářová a pan učitel Zdeněk Slatinský. Díky.

     Tento „Den pro radost“ byl sice první, ale zcela jistě ne poslední. Už teď víme, že takové akce mají smysl. Protože člověk se potřebuje bavit. Potřebuje si hrát. A co je nejdůležitější? Potřebuje se i uvolnit a smát.