Na rozloučenou

Dělila nás jedna zeď a možná nějakých deset let. Téměř tři roky. Já v kabinetu, vy v knihovně. Paní knihovnice. Paní knihovnice Vlasto Kmentová. 

Tolikrát jsem vám za poslední dobu chtěla napsat nebo zavolat. Tak dlouho jsem to odkládala, až jsem to nestihla. Vždy milá, vždy usměvavá, vždy ochotná. Člověk se srdcem na dlani. Zkusím teď nasoukat do slov, proč mi budete chybět.

Protože jste udělala úžasnou nástěnku o Petru Bezručovi.

Protože jste mi pomohla se soutěží o nejlepší selfie s Jiřím Wolkrem.

Protože jste měla ty nejmodřejší oči ze všech knihovnic, které znám.

Protože jste nosila tu nejulítlejší tašku ze všech knihovnic, které znám.

Protože jste měla ráda originální placky.

Protože jste pila kávu zásadně bez cukru a bez mléka.

Protože jste se nerada fotila.

Protože jste se uměla hezky smát.

Protože jste byla schopná sehnat kdykoli jakoukoli knihu.

Protože jste mi občas řekla, která básnička nebo knížka se vám líbí.

Protože jsme si občas povídaly o literatuře. Prostě jen tak.

Protože jste toho o Bezručovi věděla víc než já.

Protože jste to uměla s dětmi a pořádala pro ně báječné besedy s plyšáky.

Protože jste mě dokázala utěšit, když jsem si občas posteskla.

Protože jste mi dodávala odvahu, když to někdy nešlo.

Protože jste mi dala placku Kniha ti sluší, kterou nosím na tašce.

Protože jste pravidelně chodívala k mamince na oběd a chutnalo vám.

Protože jste mi ráda povídala o dceři, o tom, jak vás dokáže inspirovat a obohacovat.

Protože jste milovala své kočičky.

Protože jste měla ráda knížky.

Protože jste měla ráda svou práci.

Protože jste měla ráda Jiřího Wolkra.

Protože jste měla ráda lidi.

Proto.

A pro spoustu dalších věcí.  Některé věci se do slov zkrátka nasoukat nedají. V duchu vás objímám. 

Až umřu, nic se na tomto světě nestane a nezmění,
jenom několik srdcí se zachvěje v rose jak k ránu květiny…

z básně Jiřího Wolkra Umírající